Abstract: Que font les petits-enfants de l’histoire et des valeurs de leurs grands-parents quand ceux-ci ont connu l’immigration et traversé des épreuves majeures ? Comment tracent-ils leur propre chemin entre la fidélité au passé de leur famille, les tâches du présent, la préoccupation de transmettre à leurs enfants leurs références identitaires ? Comment se passent d’une génération à l’autre les traumatismes et les valeurs ? Quel regard les descendants des immigrés portent-ils sur leur histoire familiale ? Comment assument-ils la difficile responsabilité d’en témoigner ? Comment construisent-ils leur identité et leur place dans la société ? Les auteurs présentent et analysent vingt-cinq entretiens qu'ils ont menés avec des petits-enfants de Juifs venus de Pologne, qui ont connu l'exil, la difficile intégration en France, la guerre et la Shoah, les bouleversements historiques du XXe siècle. Deux entretiens réalisés en Pologne les complètent. A travers des récits de vie intense, les auteurs proposent une réflexion originale sur ces questions dont l'actualité récente en Europe a montré l'importance des enjeux individuels, sociaux, politiques. Ils éclairent aussi des aspects méconnus du judaïsme. A une époque où les migrations tendent à devenir un phénomène généralisé, où les guerres et les génocides se multiplient, les auteurs souhaitent contribuer à une réflexion sur le devenir des immigrés et de ceux qui ont été confrontés à un traumatisme historique majeur, et sur l'aide qu'ils pourraient recevoir.
Abstract: La disparition de la quasi-totalité des Juifs de Pologne pendant la Seconde Guerre mondiale est due à leur assassinat systématique par les Allemands. Mais que sait-on des comportements de la population polonaise ? La paix revenue, que sont devenus les derniers survivants ? Que nous dit aujourd’hui l’irruption de ce passé dans la société polonaise ? Comment vivre avec la mémoire d’Auschwitz, de Treblinka, de Belzec, autant de mémoriaux situés en Pologne ?
Depuis une quinzaine d’années, des historiens de ce pays ont montré combien il était difficile aux Juifs qui tentaient d’échapper aux tueurs de trouver appui auprès des populations locales, surtout en milieu rural, tant en raison de la politique de terreur menée par l’occupant que de l’hostilité de la société polonaise à l’égard des Juifs. Leurs travaux font désormais autorité dans le monde entier. Pourtant, depuis quelques années, les autorités de Varsovie mettent en œuvre une « politique historique » qui vise à minorer, voire à nier, la participation de franges importantes de la population polonaise à la traque des Juifs.
Sur place, malgré les embûches et les intimidations, les historiens travaillent, publient, organisent des colloques, forment des étudiants. Les auteurs réunis dans cet ouvrage témoignent de la vitalité de cette historiographie. Faire connaître aujourd’hui la fécondité scientifique et la portée critique de la nouvelle école historique polonaise est une exigence intellectuelle, morale et politique.
Abstract: The paper argues that the recent history of Holocaust Studies in Lithuania is characterized by major provision (for research, teaching and publishing) coming from state-sponsored agencies, particularly a state commission on both Nazi and Soviet crimes. Problematically, the commission is itself simultaneously active in revising the narrative per se of the Holocaust, principally according to the ‘Double Genocide’ theories of the 2008 Prague Declaration that insists on ‘equalization’ of Nazi and Soviet crimes. Lithuanian agencies have played a disproportionate role in that declaration, in attempts at legislating some of its components in the European Parliament and other EU bodies, and ‘export’ of the revisionist model to the West. Much international support for solid independent Lithuanian Holocaust researchers and NGOs was cut off as the state commission set out determinedly to dominate the field, which is perceived to have increasing political implications in East-West politics. But this history must not obscure an
impressive list of local accomplishments. A tenaciously devoted group of Holocaust survivors themselves, trained as academics or professionals in other fields, educated themselves to publish books, build a mini-museum (that has defied the revisionists) within the larger state-sponsored Jewish museum, and worked to educate both pupils and the wider public. Second, a continuing stream of non-Jewish Lithuanian scholars, educators, documentary
film makers and others have at various points valiantly defied state pressures and contributed significantly and selflessly. The wider picture is that Holocaust Studies has been built most successfully by older Holocaust survivors and younger non-Jews, in both groups often by those coming to work in it from other specialties out of a passion for justice and truth in history, while lavishly financed state initiatives have been anchored in the inertia of nationalist regional politics.
Abstract: The successful incorporation of Eastern European states into the European Union, NATO and the Western pro-democratic family of nations usually focuses on the import of ideas, governmental and societal structures, and products, from West to East, and of large movements of East European populations westward. Often overlooked in the export of ideas has been the intensive, expensive and industrial-scale effort to rewrite the history of the Holocaust and World War II in the direction of Double Genocide and Holocaust Obfuscation, a trend spurred on dramatically by the decline in East-West relations and the increasingly frightening movement of Russia toward revanchist authoritarianism that threatens its neighbors. The paper argues that no good can or will come from the adaptation of models of bogus nationalist history rooted in far-right, ultranationalist thought in the liberated states of Eastern Europe. Double Genocide and its corollaries as currently practiced and underwritten by state budgets, represent a threat to history, freedom of thought and speech, equal rights and ultimately, a ruse to insert far-right academic revisionism disguised as anti-Russian activity into Western discourse.
Topics: Antisemitism, Antisemitism: Muslim, Antisemitism: Far right, Anti-Zionism, Holocaust Denial, Holocaust Memorials, Holocaust Education, Holocaust Commemoration, Holocaust, Main Topic: Holocaust and Memorial, Jewish - Muslim Relations
Abstract: Warto zwrócić uwagę na przestrzenie lokalne – przedwojenne sztetle, małe miejscowości zamieszkiwane przed wojną przez liczne społeczności żydowskie. To w nich wyraźniej widać następstwa Zagłady. Po wojnie przestały istnieć tam całe wspólnoty żydowskie, a po ich wielowiekowej obecności pozostały domy, sklepy, przed-mioty codziennego użytku; wojnę przetrwało, choć w różnym stanie, żydowskie dziedzictwo materialne – dawne synagogi, cmentarze, książki, przedmioty kultu religijnego. Wielu badaczy wskazuje na fakt, że nieżydowscy mieszkańcy odnieśli korzyści na skutek Holokaustu – przejęli majątki należące kiedyś do Żydów oraz pozycje społeczne zajmowane kiedyś przez nich Ten fakt, jak również namacalność Zagłady w przestrzeniach dawnych sztetli(masowe groby, niezamknięte getta, egzekucje) i różne postawy wobec ludobójstwa oraz jego ofiar miały wpływ na kondycję tworzących się po wojnie społeczności – szczególnie w wymiarze tożsamościowym. Następstwa Zagłady złożyły się na ramy trudnej przeszłości, które do dziś kształtują postawy wobec Żydów oraz pamięć o Holokauście w dawnych sztetlach. Co ważne, przestrzenie te zachowały w dużym stopniu swój urbanistyczny układ – do dziś stoją tam przedwojenne domy i kamienice, pozostały też elementy żydowskiego dziedzictwa materialnego – najczęściej dawne synagogi oraz żydowskie cmentarze. Pamięć o wojnie, o dawnych sąsiadach, o postawach członków grupy własnej jest wciąż podtrzymywana jako część lokalnego kontekstu.
Abstract: In recent years, Jews, Germans, and Poles have stood at three corners of a triangle, labeled, respectively, as victims, perpetrators, and bystanders by genocide researchers treating the Holocaust. The formulation advanced previous equations, where scholars could only imagine the duality of victim-perpetrator.3 Newrevelations about kinds and layers of complicity, competing claims to victim-hood, and the recognition that individuals may inhabit more than one of the categories, force us to confront the complexity of interrelations. Yet, the rise of attention to public memory in Holocaust studies suggests, rather than a permanent two-dimensional geometry, a different idiom: an active, jockeying troika of nations, yoked together by a difficult history. This new metaphor allows us to anticipate and attend to the ongoing tensions and shifts that occur among members of the team, on whom different memorial burdens may be placed. In this chapter, I address the circumstances of a major, and quite recent, transmogrification of the symbolic Jews-Germans-Poles constellation. Namely, I argue that in the framework of Jewish Holocaust tourism to Poland, Nazi Germany (i.e., the perpetrator) disappears. In its place, Poland has emerged as much more satisfying object of opprobrium, even as—and indeed, I will argue, because—Poland is also beginning to be excavated as a site of more general relevance in Jewish memory-culture.
Abstract: This research study seeks to understand the current state of Holocaust education in Romanian classrooms and the variety of forces that influence its treatment. By identifying obstacles, challenges, and successes, this study provides a generative knowledge base for curriculum proposals, symposia, and other initiatives that seek to disrupt reticence on this topic. Given the wide range of possible influences on Holocaust instruction, this study employs ethnographic methods to seek out constructed meanings among students, teachers, subject matter, and numerous forces within the milieu. The findings reveal some promises for addressing this history in schools, including teacher autonomy, institutional support, and teacher trainings. Yet Romania faces a number of challenges, such as the legacy of communism, the role of Antonescu in the curriculum, few opportunities to address controversies, limited instructional time, and other institutional and community forces. Holocaust education is a relatively new phenomenon in Romania and understanding its evolution can inform other societies and cultures that are working to introduce Holocaust studies or controversial issues into their curricula. As more post-Soviet and post-communist states attempt to build pluralistic, tolerant, and open-minded societies, their treatment of historical silences and the renegotiation of their past becomes a critical feature for the development of democratic citizens.
Abstract: Předložená studie analyzuje situaci v oblasti péče poskytované přeživším
šoa a ostatním obětem nacisticko-fašistické perzekuce na území Itálie (dále jen
studie) a vznikla na žádost a pro potřeby Evropského institutu odkazu šoa, o. p. s.
(dále jen ESLI), jemuž má sloužit především jako podpůrný nástroj pro
formulování jeho krátko-, středně- a dlouhodobých strategií v oblasti péče o
přeživší šoa a ostatní oběti nacisticko-fašistické perzekuce.
Tato studie v mnohém inspirativně a metodologicky vychází ze studie
Situace v oblasti péče poskytované přeživším holocaustu a ostatním obětem
nacistické perzekuce na území České republiky provedené výzkumným týmem
pod vedením PhDr. Dariny Sedláčkové (Praha: ESLI, 2012).
V úvodní kapitole je definována cílová skupina, na niž se studie
zaměřuje, jsou zde představena základní metodologická východiska, užívané
termíny a rozsah mapované péče. V závěru této části jsou uvedeny předpokládané
tendence ve vývoji potřeb výše definovaných cílových skupin.
Druhá kapitola obsahuje ucelený přehled platné italské legislativy
související s oblastí sociálního a důchodového zabezpečení a státní a
regionální/místní sociální podpory a obsahuje i souhrnný přehled specifických
opatření přijatých italským státem ke zlepšení životní situace cílových skupin,
eventuálně jejich pozůstalých. Kapitola je doplněna informacemi o
odškodňovacím programu Claims Conference na území Itálie.
Třetí kapitola prezentuje asociace a organizace, které sdružují přeživší
šoa a další oběti nacisticko-fašistické perzekuce v Itálii, popřípadě jejich pozůstalé.
Zmíněny jsou také organizace spojující účastníky národního boje za osvobození.
Čtvrtá kapitola analyzuje současný stav poskytování sociální péče
přeživším šoa a ostatním obětem nacisticko-fašistické perzekuce v Itálii z pohledu
praxe a jsou zmíněny regionální diverzity v poskytování sociální péče.
V poslední a závěrečné kapitole jsou shrnuta zjištěná fakta a jsou vedena
doporučení na zlepšení fungování systému sociální péče poskytované přeživším
druhé světové války a nacisticko-fašistické perzekuce. Tato doporučení vycházejí z reálných návrhů a praktických potřeb a mohla by efektivně vylepšit sociální
pozici cílové skupiny.
Součást studie tvoří rovněž příloha s přehledem relevantních italských
zákonů.
Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu vypracovávání studie postupně
docházelo k úpravám penzijního systému a k přechodu na nový, je na tyto
skutečnosti na patřičném místě upozorněno.
Autorka studie používá primárně italskou odbornou terminologii a
názvosloví a až v závorce uvádí český překlad. Je si však vědoma toho, že překlady
nejsou vždy zcela přesné, a to z toho důvodu, že v českém jazyce není vždy možné
najít přesný ekvivalent termínů.
Zároveň autorka také upozorňuje na skutečnost, že italský důchodový a
sociální systém je natolik složitou soustavou, že pro tuto studii byly vybrány
relevantní informace a data. Mimo fokus této práce byly ponechány nepodstatné
skutečnosti, stejně jako nejsou zmíněny například sociální příspěvky, jež již
v současné době nejsou v platnosti
Abstract: Was bleibt, wenn die Zeuginnen und Zeugen der nationalsozialistischen Verbrechen gestorben sein werden? Seit Jahren ist diese Frage in allen gesellschaftlichen, wissenschaftlichen und pädagogischen Debatten über den Umgang mit der NS-Geschichte präsent. Was bleibt, sind die Zeugnisse, die Überlebende in ganz unterschiedlicher Form abgelegt haben: ihre Berichte, ihre literarischen, musikalischen und bildnerischen Verarbeitungen, ihre lebensgeschichtlichen Erzählungen, ihre Zeugenaussagen vor Gericht. Sie vermitteln eindrücklich die Auswirkungen und Schrecken der nationalsozialistischen Verfolgung. Aber sind sie Garanten dafür, dass die spezifische Erfahrungsgeschichte der NS-Opfer auch künftig in der öffentlichen Erinnerungskultur und in der Bildung bewahrt werden wird? Welchen Stellenwert haben sie in der Geschichtsforschung zu Nationalsozialismus und Holocaust? Und wie lassen sie sich in der Bildungspraxis am besten einsetzen? Die Veranstaltungsreihe „Entdecken und Verstehen. Bildungsarbeit mit Zeugnissen von Opfern des Nationalsozialismus“ der Stiftung „Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“ (EVZ) ist diesen Fragen nachgegangen. In fünf Seminaren wurden neueste Forschungsergebnisse sowie konkrete Bildungsmodule zu den wichtigsten Zeugnisformen vorgestellt und diskutiert. Die Resultate der Reihe sind in diesem Band dokumentiert
Abstract: Although the Holocaust ended more than fifty years ago, its impact continues to be an enduring trauma in the 21st century. Most of the survivors have passed away, but the second and third generations continue to carry this dark inheritance within their lives. Historians have reflected upon the destruction visited upon the European landscape, and we have come to see that even in America significant changes have taken place within that community. Germany continues to be a puzzle. Immediately after the war, the prevailing attitude saw all Germans as evil, and the occupying forces were forbidden to fraternize. Yet it is not in the nature of soldiers to remain distant from the people around them, and that wall disappeared far quicker than the ‘Wall’ built by the Communists to separate East and West Germany. Later, distinctions began to be made between ‘good’ and ‘bad’ Germans, partially through the ‘denazification’ courts and later by the general public. Once business ties were re-established the attitude towards the Germans began to change. Eventually, wealthy German tourists were accepted, even though sly jokes about them continued. But Germany itself had to undergo dramatic changes, which continue to be played out in a country which now holds a commanding position in the European Community.
Abstract: In 1995 the German federal centre for political education published a collection of essays on the problems arising from public representations of the Holocaust. Angela Genger, director of the Dusseldorf Memorial Centre, expressed her worries about developments at the major memorial centres following the unification of Germany. Under the heading ‘Are we facing a roll back?’, she laments that ‘the discursive and process-orientated practice adopted since the early eighties’ has been playing ‘non-principal role’2 in the memorials’ quest for renewal. As president of the working group for memorials in North Rhine-Westfalia, she particularly regrets that the discourse has since become ‘state-based’. In the old federal republic, the protagonists had often met with solid political opposition from the various municipalities, regions and federal states. Passionate and lengthy debates were carried on between so-called ‘barefoot historians’ and history workshops, trade union and church groups (especially ‘Aktion Sühnezeichen’), engaged activists and local politicians, but most of all former inmates and other victims of National Socialism. They eventually succeeded in bringing about a range of vastly different, decentralized memorials. These are seen in strong contrast to the centralized memorials, which are funded by the federal government and the relevant states, were conceived by historians and other experts, and are headed by academics and administrators enjoying a superior level of social security, with pension benefits and even the provision of housing.
